Poslední dobou dostávám otázky, a to hlavně v rozhovorech, jak jsem se vlastně dostala k psaní a zda jsem se s perem v ruce již narodila. Musím vás zklamat, ale opak je pravdou.

Při představě, jak začala má spisovatelská dráha, se musím usmívat a vzpomínám na doby, kdy jsem nenapsala souvislou větu. Vyprávět jsem neuměla. Jediné co mě bavilo, bylo čtení. Byla jsem v dětství schopná přečíst za den jednu celou knížku.

 

Ale …

….. pokud jsem ve škole dostala za úkol přečtenou knihu zapsat do čtenářského deníku, tak jsem byla v koncích. Tedy zcela ne, měla jsem svou maminku, která za mě do deníku napsala všechnu povinnou četbu.

 

A ještě že tak, jinak bych vždy dostala ve škole pětku.

Vy co už jste ode mě něco přečetli, například příběhy o Klementině z e- knihy Rady s Klementinou – O životě bez bolestí nebo knihu Nový začátek s Klementinou

nebo jste ve skupině Kniha je čas na pohádky tvorba  přečetli dvanáct pohádek, tak výše napsaným pohádkám asi věřit nebudete.

Ale možná vás zajímá, jaké kouzlo se stalo, že tato holčička, která se s písmenky v dětství moc nekamarádila, je dnes spisovatelkou a píše, jak pro maminky, aby byly usměvavé, tak i pro jejich děti.

Dobrá tedy, příběh holčičky, která se s písmenky moc nekamarádila, si pojďte přečíst níže.

 

Byla jednou jedna malá holčička. Jmenovala se Vladěnka. Tak jí říkala její maminka, která ji vždy zachránila před pětkou z nevypracovaného DÚ.

Její maminka Jaruška ji moc milovala. Byla pro ni vším a tak nemohla dopustit, aby z toho, že se s její holčičkou písmenka nekamarádila, dostávala pětky. A tak jí vždy zachránila a přečtenou knížku ji nadiktovala do čtenářského deníku.

Vladěnce to nevadilo, protože písmenka a slovíčka se jí vždycky někam zatoulala. Pokaždé, když vzala pero do ruky a otevřela sešit svého čtenářského deníku, písmenka byla fuč.

Nerozuměla tomu, a už vůbec ne po té, když je našla v knížce. Vždy se s překvapením ptala: „Písmenka, vy si tu tak pěkně ležíte na stránkách, neviděly jste vaše kamarády, kteří mi mají pomoci zaplnit prázdnou stránku v sešitě?“

 

Písmenka se pokaždé na Vladěnku podívala a odpověděla: „Vladěnko, ne nevíme a ani jsme je neviděly. Podívej se mezi hračky, třeba se schovala tam.“ Ale ani tam je holčička nikdy nenašla.

Ještě že jí vždy zachránila její maminka. Písmenka se asi vždy schovala k mamince Jarušce.

A tak šel čas. Vladěnka díky mamince, nepropadla z literatury a úspěšně základní školu dokončila. Dostala se na školu, kde se učila být paní učitelkou.

Měla moc ráda děti.

Ve školce dětem ráda četla pohádky a příběhy, ale nikdy ji nenapadlo, že by mohla nějakou pohádku napsat.

Když měla své vlastní děti – dva syny, Martina a Daniela, tak i těm pohádky četla. Ale tehdy ji nenapadlo, že by mohla svým klukům pohádku napsat.

A tak šel čas.

Oba vyrostli v dospělé muže. Vladěnka už dávno nebyla ta holčička, která se nerada kamarádila s písmenky. Byla to velká holka. Ale stále bez sebemenší touhy psát.

Za to vyzkoušela mnoho zaměstnání a i v podnikání se činila. Byla velmi společenská žena a byla ráda v kontaktu s ostatními lidmi.

Jednoho dne se zamilovala, stejně jako Mrak Miron z pohádky O špinavém mráčku z pohádkové knihy Je čas na pohádky.

Zamilovala se a neviděla nalevo a napravo a šla za hlasem svého srdce.

Hlas jejího srdce touhu měl. Chtěl žít v jiné zemi. A tak se Vladěnka ocitla najednou tam, kde nikoho neznala, jazyk neuměla a jediné spojení se světem byl její laptop – říkala mu placatý počítač. A ještě že ho měla.

Protože …

… díky němu mohla být v kontaktu s lidmi, se svými kamarádkami a kamarády z druhého konce světa. Ale i s cizími lidmi, kteří se po čase stali jejími virtuálními kamarády.

A stále se hledala a přemýšlela, co bude dělat. Až v jednom kurzu, kdy měla promlouvat k avatarovi a radit mu, jak má řešit jeho problém vytvořila Klementinu.

Jak to bylo s Klementinou, co s ní všechno prožila, naše holčička, která se v dětství s písmenky nekamarádila, jste si již mohly přečíst v prvním článku: Co život dal a vzal.

A tak nakonec naše Vladěnka zjistila, že písmenka nejsou žádní nepřátelé, kteří jí chtějí ublížit nebo se jí schovávat, ale že s nimi může být i zábava.

A to je konec příběhu – pohádky a já věřím, že jste se u čtení nenudili.

Jste-li žena, která ráda čte, medituje a vybarvuje, podívejte se na stránku knihy pro usměvavé maminky- Nový začátek s Klementinou.

Pokud jste maminka, která má děti, třeba také takovou holčičku jako byla Vladěnka, nebo chlapeččka a ráda jí nebo mu čtete pohádky, zaklepejte na vrátka fb pohádkové skupiny Kniha je čas na pohádky / Tvorba, kde nyní tvoříme knihu pohádek Je čas na pohádky a kde si i čteme a hrajeme s dětmi a vrátný Šebíř se svým hlídacím psem a kamarádem Rolfem vás do ní vpustí.

A co si budete moci přečíst příště? Příště vám napíšu pokračování, jak Vladěnka, ta velká holka psala a psala, až se propsala ke knize pohádek.